Svoboda a zodpovědnost
Jak rozumět pojmům svoboda a zodpovědnost? Nejsou to protiklady, které jdou vlastně proti sobě? Neodporují si navzájem? Pokusím se na příkladu lidského těla ilustrovat, jak se svoboda neobejde bez zodpovědnosti, abychom měli zdravé a funkční tělo a zároveň, abychom byli klidnější v naší mysli. A nechám na každém, čím ho tento článek obohatí.
V dnešní době vnímám, že řada z nás se ohání touhou a právem po svobodě, ale na druhé straně se (třeba i nevědomky) zodpovědnosti vyhýbáme, jak můžeme. Ale přitom jsou tyto pojmy neoddělitelně spjaty.
Jako fyzioterapeut nejčastěji řeším bolesti pohybového aparátu - páteře, kloubů, svalů.
Pro pochopení obtíží je velmi důležité vnímat, že lidské tělo je “sestrojené” na různorodý, pestrý pohyb, který má být dodáván tělu v adekvátním množství ( = svoboda).
Ale také je velmi důležité, abychom vnímali, že jeho funkčnost v dlouhodobě bezbolestném a spokojeném stavu je podložena vhodnou péčí o něj ( = zodpovědnost).
Velmi dobře tomu rozumí maminky, které ke mě chodí s malými dětmi. Například pro dítě ve věku tří měsíců je důležité, aby si osvojilo polohu na bříšku a naučilo se opírat o lokty - je to zásadní dovednost pro napřímení celé naší páteře v budoucnu a zapojení hlubokých stabilizačních svalů trupu. Takový základní stavební kámen postavení našeho těla ve vzpřímené poloze. Moje doporučení (zde velmi zjednodušeně) je dávat dítě ideálně bez oblečení ( = svoboda) na neklouzavou podložku několikrát za den ( = zodpovědnost). Maminky, které se tímto doporučením řídí, poměrně rychle vidí hezké pokroky ve spokojenosti, stabilitě a držení tělíčka dítěte v prostoru.
Jinými slovy můžeme říci, že naše tělo nám nedá nic zadarmo. Pokud ho chceme mít funkční, bez bolesti, nebo shodit nějaké to kilo, musíme pro to něco dělat. A pokud chceme mít zdravé děti, nemůžeme je nechat do 2 let zabalené v zavinovačce, nebo jim dávat kvanta cukru.
Lidé chtějí svobodu, ale zodpovědnosti se vyhýbají.
A přitom jedno od druhého nelze oddělit.
V celém projektu Životní logika máme to štěstí, že můžeme naše tělo využít jako vzor ve vztahu k našemu životu. A jak tedy můžeme vnímat svobodu a zodpovědnost v životě?
Svobodné chce být snad každé dítě. Mít svobodnou možnost objevovat svět okolo sebe. Zkoušet pevnost a pružnost materiálů v domácnosti a venku, ochutnávat všechny možné chutě nábytku či kameniva na venkovní cestě. Zjišťovat, jak jejich dětské tělíčko zvládne sestup z pohovky, jízdu na odrážedle, nebo plavbu pod hladinou v bazénu.
Svobodu tedy můžeme vnímat jako něco přirozeného, s čímž je spojené hledání, objevování a učení se. Takový základní princip našeho života, bez kterého bychom se nic nenaučili, ani nepoznali.
Ale také může být velmi nebezpečná, pokud by nás někdo zkušenější nedoprovázel na naší cestě a neukazoval nám, jak se používají nůžky, jak se krájí máslo, lyžuje, skáče na trampolíně, … Prostě tady někdo musí být, aby nám ukázal, co se jí, co se nejí, co je bezpečné a co zase nebezpečné a jak se ten či onen nástroj používá. V podstatě se jedná o to, že někdo zkušenější předává zodpovědnost za to, abychom se dokázali postupem času o sebe postarat, postarat se o druhé a nabyté informace a zkušenosti zase předávat dále.
Mohli bychom ze široka rozebrat, jakou formou je zodpovědnost předávána a jakým způsobem nám je svoboda ubírána již od samého dětství. Ale to by se nám tento článek rozvinul zřejmě na samostatnou knihu.
V tomto textu chci spíše poukázat na to, aby si každý z nás mohl uvědomit, co nám například oddalování povinností, schůzek, úkolů do života přináší, respektive čím nám to ubližuje. Stejně tak jako nedodržování si vytyčených úkonů (jako například nejíst sladké, hýbat se alespoň hodinu denně, nepít alkohol, …) jenom potvrzuje, že na naší zodpovědnosti k životu, k druhým a k tělu, máme ještě mnoho práce.
Určitě, rozhodnutí by mělo být svobodné. Jestli a jak se budu starat o děti, o druhé, o své tělo, o komunikaci k ostatním anebo jak budu přistupovat ke svým vytyčeným předsevzetím.
Tím nejdůležitějším sdělením tohoto článku pravděpodobně je to, že pokud se pro něco rozhodnu, pak musím převzít zodpovědnost a dělat vše pro to, pro co jsem se rozhodl.
A někoho (z druhého tábora) by mohlo napadnout, že se vlastně nic neděje, když si nedodržím to, pro co jsem se rozhodl. Hlavně si přece nesmíme nic vyčítat a mít se rádi takoví, jací jsme. Naopak - naše svědomí by nás mělo posouvat vpřed a neměli bychom ho zašlapávat do země. Protože i cesta je cíl.
Optika selského rozumu (Životní logiky) je tedy jasná a jednoduchá - pokud se pro něco svobodně rozhodnu, musím převzít zodpovědnost za toto rozhodnutí. Pak máme totiž naději na to, že naše tělo, vztahy a život bude fungovat tak, jak si přejeme.
