Měli bychom se bít za vlastní názor, nebo se opírat o fakta?

“Nejhorší je člověk bez názoru”. “Musíš se prát za svůj názor”. “Nejdůležitější je mít svůj názor”. Tyto a možná i další věty jste někdy slyšeli, slýcháte anebo je třeba i zastáváte. Tento text není to o tom, abychom soudili, co je a co není správné. Je o zamyšlení a vyhodnocení, čeho že jsme vlastně zastánci. Jestli snad jen nepapouškujeme zaběhlou tradici, která je nám nevědomky zarývána pod kůži, nebo zda není lepší se v našem životě  opřít o fakta.

V mezilidských vztazích a komunikaci se velmi často dostáváme do situací, kdy tolerujeme, či respektujeme, názory druhých. Určitou mantrou se stalo to, že přece každý máme právo na svůj názor, který si velmi často prosazujeme. Navzdory tomu, že najít s lidmi společnou řeč a umět se shodnout, začíná být více než obtížné.

A přitom velmi elegantním řešením, jak dosáhnout shody, případně řešení problémů, je otázka: “O jaké informace naše názory opíráme”? Rázem se dostáváme k jádru celého problému. Pokud jsou naše názory podložené různorodými pocity, nepříliš hezkými zkušenostmi, nebo informacemi ala “jedna bába povídala”, můžeme si každý vyhodnotit, zda na těchto základech lze stavět cestu k harmonickému a radostnému životu v komunikaci a soužití s druhými anebo to spíše připomíná hru Riskuj. Bohužel do této hry velmi často přibíráme děti, které se nestačí divit, do jakých turbulencí se tato hra dostává.

Nepopírám, že v dnešní době je těžké najít věrohodné zdroje informací, tedy fakta, které nám v životě pomohou. Proto v našem projektu nehledáme řešení v politice, ekonomice či psychologii. V těchto oblastech a vědních disciplínách totiž velmi často platí, co člověk (bohužel i vědec), to názor. 

Životní logika naopak čerpá z informací obsažených zejména v přírodě, lidském organismu, nebo u malých dětí. Jsou to v podstatě ona fakta, na kterých můžeme začít stavět vlastní sebe-poznání a porozumění druhým a dětem.

Jenom se zamysleme nad tím, co nám říká příroda? Jasně definuje muže a ženu s jejich odlišnostmi, povinnostmi a závazky pro společný život. Stejně tak nám ovšem i tělo neuvěřitelným způsobem předává informace o tom, že vše souvisí se vším a každá jednotlivá buňka našeho organismu spolupracuje ve prospěch celku. A co nám říkají děti, i když třeba ještě nemluví? Jednoznačně to, že komunikace prostřednictvím energie existuje. Jsou ve všech ohledech dokonalé, nevinné a odkázané na své okolí. A mimo jiné nám dokonale nastavují zrcadlo o nás samých. Na nás dospělých pak záleží, jestli dětem dáme nálepku, že to mají po otci, matce, prarodičích anebo to vezmeme jako faktickou, a tedy pravdivou informaci čili jakési naše vysvědčení v přístupu k těmto nejmenším.

Životní logika je o nalézání společné cesty a spolupráce. Civilizace, stav našeho zdraví, vlastní prožitky, lidské tělo a děti mi ukazují, jak důležité je umět rozlišit, o co se opravdu můžeme v životě opřít a o co se naopak neopírat.