Když dítě ví co chce, tak začínají problémy

Nedávno u mě v ordinaci byla jedna maminka s její rok a půl starou holčičkou. Maminka nechtěla nic zanedbat a přišla zkontrolovat, zdali vývoj její holčičky jde správným směrem a případně chtěla nějaká doporučení pro podpoření správného psychomotorického vývoje.

Z pohledu vývoje držení tělíčka a pohybů holčičky nebyl žádný problém. Páteř měla hezky napřímenou a celé tělo dokázala v pohybu hezky stabilizovat. Samozřejmě, pokud si představíte rok a půl staré mimčo, tak fyziologicky jsou pohyby v globálu ještě takové velmi “opatrné”.

S maminkou jsem průběžně hovořil o vývoji držení těla, zdravém pohybu a také o komunikaci. A maminka prohlásila větu, která mi dodnes rezonuje v uších: “Anička už ví co chce, a to je problém”. Po pronesení této věty jsme se tomu zasmáli a já jsem jenom doplnil, že to je podobné, jako s námi dospělými. Následně se tato věta stala základem pro napsání tohoto článku. 

Pokud bychom se podívali do učebnic, textů nebo nějakých výukových videí o vývojové psychologii, tak bychom se jistě dočetli, že v určitém věku si děti více uvědomují sami sebe, své potřeby, nastává období vzdoru, vymezují se atp. Životní logika není o definicích, ale spíše o selském rozumu a o tom, abychom pochopili dětskou dokonalost.

A pokud se nám to podaří, tak pochopíme sami sebe a například i vlastní chtíče a tužby. Ty v dnešní době moderně a psychologicky nazýváme potřebami.

Celý vývoj držení hlavičky, páteře a zapojení svalů je do velké míry závislý na podnětech z okolního světa. Miminko začne nejprve reagovat na světlo, pak dokáže zachytit objekt v prostoru a po nějakém čase velmi dobře rozezná, kdo je kdo. Kdo představuje bezpečí (maminka) a kdo potencionální nebezpečí (fyzioterapeut 🙂 ).

Pokud se podíváme na svět pohledem dětí, tak ony chtějí v podstatě jenom objevovat a následovat své okolí. A tím pádem i dělat to, co dělá okolí. Známá pravda je, že děti jsou “jenom” naše věrné kopie a zrcadla. Já bych pouze dodal, že úplně ve všem. Díky mému povolání fyzioterapeuta jsem poznal, že děti od nás okoukávají nejen osobnostní rysy a vlastnosti, ale také držení těla. Ale o tom třeba zase někdy jindy. 

Dovolím si pohled Životní logiky (chceme-li selského rozumu) na dětské vnímání světa kolem nich. Pokud chceme dokonalost dětí opravdu pochopit, tak musíme začít uznáním toho, že na svět přicházejí zcela bez viny jako nepopsaný list “tabula rasa”. A navíc jsou od přírody “přednastaveny” na spolupráci. Když začneme tímto výchozím pohledem, tak se nám otevírá cesta k tomu, abychom vše snadněji pochopili bez ohledu na genetické a epigenetické faktory. Pokud totiž dáme dětem nálepku v podobě toho, že například onu panovačnost má určitě po babičce, tak máme “vymalováno”. Příčina nalezena u druhých a já nemusím a nebo nemohu s tím nic dělat.

Malé děti jsou zcela odkázané na své okolí a pokud z něj vnímají pozornost, trpělivost, laskavost, ale také důslednost s jasnou a zároveň přátelskou energií, tak budou po vzoru jeho okolí pozorné, trpělivé, laskavé s ochotou se rozdělit o cokoli. A hlavně postupem času budou mít jasno v tom, co je správné a co ne. Zde samozřejmě musíme zohlednit mnoho faktorů jako například kulturu, náboženství apod.

Pokud ale vzor bude vyčerpaný, náladový, naštvaný, technicky vysvětlovací, a tedy pro dítě nečitelný a rozporuplný, tak se do dítěte zapisuje zmatek. Ten se projeví a následně označí všelijakými termíny jako například uplakanost, panovačnost, vyčůranost, rozmazlenost. A jako další důvěrně známý projev může být “záchvat vzteku”.

Rázem se pak dostáváme do spirály, ze které v podstatě není úniku. Skončíme velmi často večerpaní, zmatení a demotivovaní pokračovat ve vnímavém a trpělivém přístupu. A z mého pohledu bohužel končíme u literatury, která tvrdí, že vztek, hněv, zloba a podobné projevy k přirozenému vývoji u dětí patří a že jim musíme pomoci tyto emoce zpracovat. Otázkou pro mě vždy zůstává, jak můžeme pomoci dětem ve zvládání jejich emocí, když velmi často nerozumíme sami sobě a jsme vláčeni různými druhy emocí také?

Pokud se ale podíváme na zmíněné projevy bez soudu se zájmem porozumět této komunikaci, tak můžeme spatřovat, že samotné děti jenom tápou v tom, co mají dělat a jak se v daných situacích zachovat. Jestli se rozdělit či nikoliv. Jestli následovat druhé či nikoliv. Anebo zdali si nechat pomoci či nikoliv.

Právě nesoudivý pohled, tedy bez nastavení: “jsem dospělý a mám ve všem pravdu”, nám může pomoci lépe porozumět dětem a sobě samým.

Rozumíme společně tomu tak, že problém nezačíná u dětí, pokud něco chtějí? U dětí problémy nezačínají. Problém velmi často začíná tam, kdy představy naše a dětí se diametrálně liší. A čím více se dokážeme našich vlastních představ, chtíčů a lpění vzdát, tím se nám spolupracující komunikace a domluva s dětmi (ale i s dospělými) bude dařit.

Pro ty, kteří dočetli až sem, tak bych chtěl podotknout, že chápu a vnímám to, že každý z nás máme jiné materiální, sociální a rodinné podmínky. Na druhou také rozumím pohledu dětí, které by nejradši na tomto světě zažívali jenom radost a byly obklopeny láskou. Proto musíme dělat vše, co v našich silách, abychom jim to dopřáli. Protože dokud my dospělí lépe neporozumíme sami sobě a dětem, pak vždy budeme mít zmatek v tom, co vlastně po dětech a od života chceme. Logicky pak ani po dětech nemůžeme chtít, aby měly v životě jasno, aby se rozdělily a aby se dokázaly vzdát toho, co zrovna chtějí.

Pokud Vám přišly myšlenky v tomto textu zajímavé a rádi byste se chtěli dozvědět více, sledujte náš projekt Životní logika. Nebo mi napište, jaké informace Vám chybí pro lepší pochopení informací v tomto textu či v celém projektu.