Jsou výčitky svědomí přínosné pro život?
Myslím, že většina z nás někdy zažila to, že ho hryzalo svědomí. A také každý z nás k tomu přistupujeme po svém. Někdo dělá všechno pro to, aby měl svědomí klidné a čisté a jiný se zase všemožnými manévry a kličkami snaží výčitky zašlapat hluboko pod zem. Tento článek se věnuje pohledu Životní logiky na náš vnitřní hlas, který nám říká, že by něco v našem životě mohlo být jinak nebo lépe. Výčitky svědomí jsou prožitky, které nás mohou dostávat do napětí až stresu, nebo nám naopak pomáhají ve zdolávání životních překážek a posouvat se v životě směrem k harmonii a klidu.
Použiji přirovnání s mou profesí fyzioterapeuta. Lidé za mnou chodí, abych jim pomohl od bolestí těla. Po vyšetření a následné terapii jim zpravidla ukazuji cviky, které, velmi zjednodušeně řečeno, mají uvolnit přetížené a unavené svaly, a naopak zapojit ty svaly, které jsou oslabené nebo jsme je zapomněli využívat pro napřímené držení těla a správný pohyb. Zmiňuji svým klientům, že pokud cvičení budou dělat, tak zkušenost mi potvrzuje, že se budou cítit lépe a bolesti budou menší, nebo zcela vymizí. A dříve jsem zmiňoval, že pokud ale cviky provádět nebudou, tak je úplně jedno, jestli jsem jim cviky ukazoval či nikoliv. Ale ono to úplně tak není.
Jenom si představte, že víte, co máte dělat, abyste se cítili ve svém těle lépe, ale z nějakých důvodů to neděláte. Logicky pak přicházejí výčitky svědomí, protože nedělám to, co mi může pomoci.
A co s tím můžeme dělat? Vše je o rozhodnutí – buďto začneme skutečně něco dělat pro své zdraví, nebo si začneme vymýšlet výmluvy, proč to nejde. Začneme obviňovat druhé, prostředí či systém, že jsme k tomu prostě neměli prostor a podmínky. Jedním z “krásných” důvodů často bývá, že nemáme čas. Ale není to tak, že kdo si chce čas udělat, tak si ho vždycky udělá?
„Nevědomost hříchu nečiní, ale dokáže ublížit jako cílená zloba.„
V ordinaci s klienty vidím, že často nevnímáme napětí svalů, nevíme, kam se nadechujeme, neumíme se přirozeně napřímit, nebo se nedokážeme uvolnit. A právě i v životě přichází mnoho momentů a situací, které se nám nedaří komunikovat, vyřešit, překonat či zpracovat, protože jsme si prostě neuvědomovali veškeré souvislosti anebo jsme prostě nevěděli, jak na to. Proto je zcela zásadní rozlišit, jestli naše výčitky svědomí pramení z naší nevědomosti a neznalosti, nebo jestli jsou produktem naší lenosti, pohodlnosti a neschopnosti se pokořit.
Úroveň vnímavosti k druhým a dětem, ke komunikaci a souvislostem života je u každého jiná. Z vlastní zkušenosti jsem poznal, že ji lze rozvíjet a rozšiřovat. Platí zde jasná přímá úměra, že čím více jsme schopni si přiznat, že jsme mohli danou situaci vyřešit lépe, raději se zeptat než argumentovat anebo se zachovat uvážlivěji, tím více se naše vnímavost rozšiřuje. Proto je vcelku přirozené, že po uvědomění si nějakého nezdaru v životě přichází lítost a zpytování. A stejně jako se cvičením u těla, tak i v životě záleží jenom na našem rozhodnutí, jestli budeme dělat všechno proto, aby nezdarů bylo co nejméně, svědomí se trvale zklidňovalo, nebo se postavíme do poraženecké role oběti s pocity méněcennosti a bezradnosti. V tom druhém případě nás ale výčitky svědomí porazí a horská dráha chmurných myšlenek se rozjede do neuvěřitelných otáček.
Na druhou stranu, pokud ale víme, co máme dělat pro to, abychom byli v životě klidnější a spokojenější, ale přesto to neděláme, tak si v podstatě pošlapáváme vlastní štěstí. A co víc, můžeme tím ubližovat i lidem v našem okolí. Bohužel děti nevyjímaje.
Je tedy na každém z nás, jestli půjdeme klidnému svědomí naproti aktivitou v životě, nebo budeme vynakládat energii na vymýšlení všelijakých důvodů a výmluv, proč změna není možná. Tím však své svědomí nezklidníme, ale pouze ho v naší mysli pomyslně zameteme pod koberec. Ale už naši předci věděli, že každý problém jednou vyplave na povrch. A já bych jen doplnil, že není otázkou zda, ale kdy.
