Jaké sterotypy jsou k překonání a jaké k následování?

Nedávno jsem zaznamenala příspěvek v jedné diskuzi, kde pisatelka zmiňovala, že už jsme snad jako společnost překonali genderové stereotypy. A že by mělo být již zcela běžné, když je muž na mateřské místo maminky. Tedy, že muž by měl nahradit maminku v péči o dítě.

Zarezonovalo to se mnou a ráda bych předala zkušenost a pohled ženy, která má dávno dospělé dítě a měla dost času na to, aby si svůj “stereotyp” v postoji k mateřství zhodnotila ze dvou úhlů. Z úhlu, kdy jsem se ničeho nechtěla vzdát a žít si život, tak jak chci já. I přesto, že se mi narodil syn. A z úhlu, kdy jsem se na první pohled vzdala všeho “svého”. Ale to mi přineslo do života klid a radost, protože jsem našla sama sebe.

Když se mi narodil syn, nikdo mi nikdy neřekl, nebo jsem to alespoň neslyšela, že se zodpovědností za nový život se pojí i nutnost vzdát se svých dosavadních koníčků, zálib a hlavně představ. Žila jsem ve svém myšlenkovém nastavení, že kvůli tomu malinkému stvořeníčku, které se beze mě neobejde, zcela ztrácím vlastní svobodu. Dovoluji si zopakovat, že svoji svobodu. A podle toho jsem se také tak chovala.

Ale kde byla svoboda mého miminka? Ono se vlastně stalo mým rukojmím, které bylo omezované ve svém láskyplném rozvoji mými chtíči potkávat se s kámoškami, kdy já chci, odpočinout si, kdy já chci, a tím ho nutit spinkat a bědovat sama nad sebou, co je to za život, že já už se nikdy ani nevyspím. Myslela jsem vlastně hlavně jen sama na sebe. A souběžně s tím jsem měla nekonečně výčitek, že jsem špatná máma a že na to být máma vůbec nemám. Vidí někdo stejně jako já v tomto tu velkou absurditu? Chtěla jsem být dobrá máma, a přitom jsem si chtěla dělat co chci. Má to nějakou logiku? Tenkrát jsem se nad tím, jestli je to logické, vůbec ani nepozastavovala.

Měla jsem však v životě štěstí, že jsem dostala šanci pochopit, poznat a na sobě samé zažít diametrálně jiný přístup k dítěti. Přístup postavený na fungujících principech a logice. Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak to může vypadat. Dalo mi hodně práce a času, změnit sama sebe, a tím i svůj přístup k dětem a přizpůsobit se dětskému světu. Nikoliv přizpůsobit dětský svět tomu mému. Nebyla to jen má zásluha, ale hlavně trpělivost a pomoc lidí, kteří mě obklopovali, a to zejména mého manžela. Zjednodušeně řečeno, rozhodla jsem se pro změnu a s tím souběžně poslechnout i něco jiného, nežli jenom sama sebe a svůj rozum. Díky tomu jsem mohla pochopit, že existuje rozdíl mezi pokorou a zavděčením se a mezi posloucháním a nasloucháním. Najednou jsem viděla, že vztah s dětmi může být o radostném životě pro všechny zúčastněné.

Ve světle překonávání oněch stereotypů tedy mohu za sebe říci, že jsem opustila ty, které mi zprvu nadělil sám život a společnost. Sama jsem pak neudělala nic jiného ve svém životě, než jsem se k těm původním, přirozeným vrátila. Ty které jsme z nějakého důvodu jako společnost opustili, aniž bychom jim rozuměli a chápali je ve svých důsledcích. Neuvědomujeme si ale, že je to takový boj s větrnými mlýny, ve kterém jsou děti opravdu jen udivenými a šokovanými rukojmími. A logickou otázkou pak zůstává, zda stereotypy nepřekonáváme proto, abychom svět a lidi kolem nás jen přizpůsobili svým a společenským choutkám, což nazýváme překonáváním stereotypů či pokrokem?

Já se přikláním k tomu, že člověk je součástí přírody. A stereotyp přírody, který tu funguje statisíce let, je ten, že dítě porodí samice a také se o něj určitý čas stará. Většinou se tak děje až do doby samostatnosti mláděte. Samec má určitě také svou roli, ale obyčejně jen pozoruje z povzdáli a stará se hlavně o bezpečí samic a potomků. To je stereotyp přírody, bez kterého by žádný živočich na planetě Zemi nepřežil. 

Ale dnešní společnost ovlivněná materiálnem a chtíči v podobě zážitků různého druhu, se snaží obcházet přírodní zákony, jak se jí zlíbí. Dotáhli jsme to až tak daleko, že se snažíme popírat genetiku a pohlaví. A výsledky nepokrytě ukazují, že když lidská zmatená mysl vezme přírodu do svých rukou, vznikají všelijaká nedorozumění, rozpory a boje. My ženy přesvědčujeme své muže o tom, že oni si mají na sebe brát úděl samice. Ano, pokud se mezi sebou domluví, je to jejich věc. Ale v podstatě si tím sami dobrovolně, často i nedobrovolně, pod sebou podřezáváme větev. Jak žena, tak muž.

Další souvislostí je totiž ženský a mužský svět. Tedy svět samic a samců, kdy oba světy vědí, jaká je jejich životní role, aby mohli společně spolupracovat, vychovávat a předávat. Jenže když si nedáme šanci ani v myšlenkách tyto dva světy od sebe oddělit, protože jsme již přece tyto stereotypy překonali, tak je nikdy ani nemůžeme funkčně spojit.

Nechám na každém, co si z mého textu odnese. Já mohu jen předat informace a zkušenosti ze života ženy, maminky, která se dívala na svět sobeckým pohledem, který ji přinášel řadu problémů, neporozumění a její dítě bylo upozaďováno hned po jeho narození. Ale také ženy, která se začala dívat více pohledem dětí, přírody a lásky, který ji přinesl do života klid a radost.