A proč?

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč je pro mnohé z nás tak otravná otázka “proč?”? Kdo někdy trávil čas s jakýmkoli dítětem ve věku, kdy ze sebe chrlí jednu otázku proč za druhou, jistě potvrdí, že se po čase dostal do bodu, kdy se v duchu modlil, aby už tato otázka nepřišla, neboť se mu zdálo, že odpovídá stále dokola na stejnou věc. Ale přitom důvod těchto otázek je prostý: neustálým opakováním si ten malý tvoreček ukládá informace do vědomí pro to, aby porozuměl světu okolo něj a mohl se dál vyvíjet směrem ke spolupráci, pro který je od přírody přednastaven. Úžasné také je, že pokud změníme přístup k těmto otázkám, tak najednou zjistíme, že toto opakování je pro nás samotné nesmírně obohacující, protože nás nutí neustále zdokonalovat odpovědi, a tím i sám sobě si tyto informace opakovat a upřesňovat. 

Myslím, že si klidně můžeme přiznat i to, že kolikrát sami ani neumíme přesně vyjádřit naši myšlenku, nebo co chceme říct. Výsledkem bohužel často bývá, že toho zvídavého tvorečka začneme odbývat v podobě odpovědí typu: “protože proto”, “na to seš ještě malej”, nebo “to bys nepochopila”. Někdo si to může uvědomovat a někdo třeba ne, ale z logiky vyplývá to, že právě tím vytváříme iracionální strach v dětech, ale i v lidech okolo nás, se dál na cokoliv a kohokoliv zeptat. 

Poznáváte v tomto sami sebe? Já ano. Na některé informace, kterým jsem až tak nerozuměla, například ve škole, nebo v rozhovorech několika lidí ve společnosti, jsem se bála doptat, protože jsem si připadala, že jsem jediná, kdo něco nechápe. A samozřejmě jsem nechtěla vydat jako blbec. Tak jsem odkývala všechno a spoléhala se na to, že se v dalším hovoru “nějak chytnu”, případně jsem doufala, že mi to časem tak nějak samo dojde. Upřímně, většinou nedošlo, protože informace se různě na sebe nabalovaly, a to už jsem se začínala takzvaně ztrácet. Prostě jsem nepochopila ten začátek, tu počáteční informaci.

Je to stejné, jako s malými dětmi, pokud jim donekonečna neopakujeme stejnou odpověď, a tedy nepotvrzujeme informaci na jednu a tu samou otázku. Jako v matematice. Pokud si hned z počátku nezapamatuji, že jedna plus jedna jsou dvě, ve složitějších příkladech už nikdy nedostanu správný výsledek.

Proto je mi dnes již jasné, že když něčemu nerozumím a nezeptám se třeba tou pro mnohé iritující otázkou proč, dostanu se do role zmatené a nechápající Haničky, která si musí vlastně jen hrát na chytrou a v duchu se děsit toho, že se jí někdo zeptá, co a proč si o tom myslí. 

Ve chvíli, kdy přijde od dětiček nekonečný proud otázky “Proč?” si zkusme připustit, že se neptají proto, aby nás vytočily, ale jen proto, aby chápaly v budoucím životě všechny souvislosti. Proto je důležité, abychom jim odpovídali pravdivě a pořád stejně, abychom je nezesměšňovali a nedělali si srandu a neodpovídali jim s nadsázkou a vtipem, kterému nerozumí. To není nic jiného než povyšování se nad tyto maličké. A v neposlední řadě jim pravdivými odpověďmi budujeme i tu tolik potřebnou důvěru v nás.

Ten nejjednodušší “návod” je ten, abychom odpověděli bezelstně a tak, jak bychom chtěli, aby nám na naše upřímné a důležité otázky odpověděli ostatní.