Povýšení a ponížení – počátek vztahu muže a ženy
Před časem jsem se ocitnul na dětském hřišti, kde si hrála dvouletá holčička. Velice vrávoravým krokem se k ní blížil chlapeček, kterému podle stability chůze byl přibližně rok (což později jeho maminka potvrdila). Když se chlapeček přiblížil k holčičce, tak si s holčičkou hleděli do očí a v podstatě nevěděli, co jeden od druhého čekat. Taková ta situace, kdy nevíte, jestli si děti vjedou do vlasů anebo se obejmou 🙂.
Chlapeček se pro svou nejistotu z nenadání “posadil” pádem na svůj zadeček, zůstal sedět a stále obdivně hleděl k holčičce. Jeho maminka, před zraky jejího manžela – tatínka chlapečka, pronesla větu: “Já se ti nedivím, že jsi spadnul, když se ti nahrnula krev jinam než do svalů”.
Snad už bych ani nemusel psát dále, protože obsah těchto slov na konto chlapečka je jasné. Já sám jsem oněměl a musel jsem se kousnout do rtu, abych se chlapečka nezastal, protože takové ponižování si nezaslouží žádný muž natož malý chlapeček.
Ale musím dokončit tento článek, protože není o soudu této maminky, jak se zachovala anebo jak se chová ke svému chlapečkovi. Tento text je o zamyšlení, proč my dospělí pro svou nevnímavost, malost a snahu se povýšit si vybíráme právě ty, kteří se nedokáží bránit, bezmezně nám důvěřují a zejména jsou na nás ve všech ohledech odkázáni.
Naváži na blogový článek od Haničky Studničkové, který nese název: Žena změní svět, ani muž, ani proroci. Ten mluví o energii, jejím vnímání a komunikaci žen ke svému okolí. Můžeme totiž pohlédnout na tuto situaci, jako na počátek vztahu mužů a žen.
Pokud budou chlapečci již od útlého věku zahrnováni povýšením ze strany maminek (ale také tatínků) a rádoby vtipným počastování ponižováni, tak jaký můžeme očekávat výsledek u mužů v dospělosti?
V současné době se mluví o krizi mužství. Jako muž mohu potvrdit, že hledání role muže v moderní době se rovná snaze udržet tekoucí vodu v rozevřených dlaních. Prostě nám to protéká mezi prsty. Je to neuvěřitelný paradox, že na straně jedné vás ženy my muži máme rádi, rádi vám pomáháme a ochraňujeme. Na straně druhé však vůbec nevíme, co se máme počít, pokud žena nevnímá a ani neovládá vlastní energii k mužům a svému okolí. Projevy mohou být různé od “stažení se do sebe”, přes výbuch emocí po útěk do hospody anebo.
Nepopírám, že maminky se snaží pro své děti udělat maximum, aby je vychovaly co nejlépe a správně.
Samostatnou otázkou může být, co je ta “správná” výchova? Naproti tomu se však můžeme zeptat sami sebe, jestli ona láskyplná péče a harmonické doprovázení dětí životem by neměla vypadat jinak. A to by mělo vést k zamyšlení v přístupu k chlapečkům, jak ze strany maminek, tak ze strany tatínků.
